Ancistrocactus pinkavanus
García-Mor., Gonz.-Bot. & Rodr.González

Popis rostliny

Stonek: Tělo je velmi malé, jednoduché, obvykle 1,5–8 cm vysoké a 1,5–7 cm široké, šedozelené. Žebra jsou tvořena řadami 8–11 spirálově uspořádaných bradavek (tuberkul), širokých 10–18 mm a vysokých 6–12 mm, které na mladých rostlinách nesou výraznou vlnitou rýhu.

Areoly: Areoly jsou oválné až téměř kruhové, 3–5 mm v průměru, s hustou bílou vlnou.

Trny: U mladých rostlin bývá 6–10 okrajových trnů, délky 5–15 mm, bílých se světle hnědými až červenohnědými špičkami. U dospělých jedinců vyrůstají 4 středové trny — pevné, růžové až růžovohnědé, délky 20–35 mm; spodní středový trn může být hákovitý.

Květy: Květy jsou poměrně velké vzhledem k tělu rostliny — nálevkovité až zvonkovité, 35–45 mm dlouhé a 25–40 mm široké. Barva květů je růžová až magenta; okvětní lístky jsou hedvábné, přes 3 cm dlouhé, vnější bílé s purpurovým středovým pruhem. Květy vyrůstají z areol v žebrech, někdy i u velmi malých jedinců.

Plody: Plody mohou být až kolem 3 cm dlouhé, zbarvené zeleně nebo načervenale. Obsahují semena v slizovité dužině; šupiny na plodu jsou měsíčkového tvaru, papírovité, zelenobílé.

Semena: Semena jsou poměrně velká, přilbovitě tvarovaná, délky cca 1,5–2 mm.

Kořeny: Rostlina má mohutný masitý, hlízovitý kořen — kořen často bývá disproporčně objemný vzhledem k nadzemní části stonku. Díky tomu se kaktus často chová jako geofytní rostlina: při suchu se stonek zatahuje pod povrch, zmizí a je zcela skryt pod zeminou.

Pěstování

Ancistrocactus pinkavanus patří k extrémně xerofytním kaktusům. Vyžaduje velmi propustný, minerální, písčitě-štěrkovitý substrát s možným přídavkem sádrovce (ne vápence!). Kvůli mohutnému kořenu je nejlepší hlubší a prostorný květináč. Rostlina potřebuje hodně světla a slunce. Zalévat je nutné velmi střídmě — v době vegetace jen zřídka a substrát vždy nechat důkladně proschout. Zimovat v naprostém suchu.

Množení

Druh je nejčastěji množení semeny. Semena jsou poměrně vzácná, klíčivost bývá nízká, kultivace semenáčů je náročnější. Často je doporučováno roubování, protože rostliny na vlastních kořenech jsou obtížně pěstovatelné a citlivé na přemokření.

Přírodní výskyt

Rozšíření: Endemit severního Mexika — oblast provincie Cuatrociénegas, stát Coahuila.

Stanoviště: Roste v gypsofilních (sádrovcových) travnatých pánvích a aluviálních polohách s hlinitě-slanou půdou. Nadmořská výška nálezů je kolem 700–900 m. V přírodě prochází dlouhými obdobím sucha — během nich se stonek často zatahuje pod povrch a zůstává skryt v prachu nebo písku; po deštích rychle nasákne vodu a vytáhne se nad povrch.

Ochrana a status

Druh byl popsán teprve v roce 2014. Je považován za poměrně vzácný — rostliny žijí roztroušeně v rozsáhlém areálu gypsofilních pánví. Studie na ploše 40 000 m² zachytila jen cca 40 kvetoucích rostlin, přičemž nebyly zjištěny žádné mladé semenáče — to může být způsobeno tím, že rostliny často zůstávají skryté pod povrchem a snadno je lze přehlédnout. Druh je chráněn, protože rostlina se nachází uvnitř chráněné oblasti Cuatrociénegas (od r. 1994), což pomáhá zachovat její přirozené stanoviště. Jako potenciální hrozbu, kromě přirozené vzácnosti, autoři uvádějí pastvu dobytka v některých lokalitách.